Pod Staroměstským náměstím je místo, kde Praha doslova „dýchá“ vodou. Nejde o žádnou atrakci na efekt – spíš o tichý technický zázrak, který si většina lidí nikdy neuvědomí. Přímo pod Orlojem totiž začíná jedna z nejdůležitějších tepen města: kmenová stoka A, nejstarší velká kmenová stoka na území hlavního města. A co je nejzajímavější – přestože vznikla na přelomu 19. a 20. století, není to muzeum. Je to stále funkční součást systému, který každý den odvádí odpadní i dešťové vody a chrání město před tím, co by se bez kanalizace stalo během pár hodin.
Podzemní vstup pro „cizince“, kteří nebyli turisté
Začátek stoky A se nachází v objektu, který nese zvláštní název: Cizinecký vstup. Jméno zní, jako by šlo o místo pro návštěvníky z jiných zemí – a ono to tak vlastně bylo. Jenže „cizinci“ tehdy neznamenali dav s fotoaparáty. Byli to odborníci, úředníci a lidé, kteří potřebovali vidět, za co se utrácí obrovské peníze. Stavba totiž byla mimořádně nákladná – v přepočtu tehdejší měny se mluví o částce kolem šesti a půl milionu zlatých – a město chtělo umět ukázat, jaké dílo pod zemí vzniká.
A to dílo vznikalo s ambicí, kterou dnes známe spíš z velkých infrastrukturních projektů: postavit systém pro budoucnost. Ne jen pro tehdejší Prahu, ale pro město, které poroste, zhoustne a bude mít nároky, které si tehdejší generace ani neuměla představit.
Kanalizace starší než si myslíte: první zmínky až do 14. století
Příběh pražské kanalizace nezačíná rokem 1900. V rozhovorech zaznívá, že první „odvodnění“ se v Praze datuje až k roku 1310, kdy byl odvodněn probožský dům v tehdejší Ostruhově ulici, dnešní Nerudově. Dlouho šlo spíš o povrchové žlaby a improvizace, které známe z historických filmů – voda prostě odtékala ulicemi.
Zlom přichází až v 17. století: kolem let 1660 vzniká první klenutá stoka, spojená s odvodněním Klementina. Zajímavý detail, který krásně ukazuje tehdejší logiku města: splašková voda se „unášela“ vodou z kašny na nádvoří Klementina směrem k Vltavě. Od té doby se systém rozvíjel postupně, výrazněji pak v 19. století – s růstem města, průmyslu a tlakem na hygienu.
Lindley a projekt, který se měl osvědčit na století dopředu
Na konci 19. století už Praha cítila, že improvizace nestačí. V roce 1884 proběhla soutěž na systematické odvodnění města, ale projekty město nevybralo – mimo jiné kvůli nedostatku dat. Následně vzniká Pražská kanalizační kancelář, která začala sbírat to nejdůležitější: hydrologická data, srážky, povodňové stavy, tedy informace, bez kterých se seriózní návrh kanalizace dělat nedá.
A pak přichází jméno, které se s pražskou kanalizací pojí nejsilněji: Sir William Heerlein Lindley. Posuzoval různé návrhy, vzal z nich to nejlepší a vytvořil vlastní projekt – takový, který měl odvést vodu z Prahy promyšleně, gravitačně a s rezervou. V rozhovorech zaznívá i obraz, který si člověk snadno představí: v červnu 1901 se na stavbu přišel podívat sám císař František Josef I.. Dnes už to zní skoro jako scéna z dějin – jenže tehdy to byla zpráva o tom, že Praha buduje něco, co má být vizitkou moderního města.
„Rychlost vody, tvar stok a odolné materiály rozhodují o tom, že historický systém stále slouží modernímu městu.“
PETR SÝKORA, TECHNICKÝ ŘEDITEL PVK
Proč je stoka „vajíčko“ – a proč je to geniální
Nejvýraznějším znakem historických pražských stok je jejich tvar. Nejsou kulaté. Jsou vejčité, a navíc v pražském provedení nejde o běžný „vídeňský normál“. Vznikl tzv. převýšený pražský profil – vyšší, „splácnutý“ tak, aby měl lepší hydraulické vlastnosti.
A teď to nejdůležitější pro pochopení laikem: Praha má (na většině území) jednotnou stokovou síť. To znamená, že v jednom systému teče:
- běžná splašková odpadní voda z domácností a provozů,
- a zároveň dešťová voda, která při lijácích dokáže průtoky násobně zvětšit.
Vejčitý profil tohle řeší chytře: při běžném toku se voda drží „dole“ v užším prostoru, takže má vyšší rychlost a tolik se neusazuje. Když přijde déšť, voda „má kam stoupnout“ do širší horní části profilu. Je to jednoduché, a právě proto tak účinné.
Kolik vody tu teče: od klidných 250 litrů až po „podzemní povodeň“
V přepisu padá konkrétní údaj, který perfektně ukazuje rozdíl mezi běžným a dešťovým režimem. V době prohlídky byl průtok v historické části kolem 250 litrů za sekundu. Jenže protože jde o jednotnou síť, při dešti se průtok může zvednout až na tři nebo čtyři kubíky za sekundu. To už není potůček – to je rychle tekoucí masa vody, která má obrovskou energii.
A tady se dostáváme k tématu, které v rozhovorech zní opakovaně: rychlost vody.
Rychlost jako hranice mezi funkčním systémem a destrukcí
V kanalizaci není voda jen „něco, co odtéká“. Je to proud, který může pomáhat i škodit. Projektant musí navrhnout velikost stok tak, aby rychlost proudění:
- odnášela písek a sediment,
- ale zároveň neničila konstrukci.
V přepisu zaznívá velmi srozumitelný limit: rychlost by neměla překračovat zhruba šest metrů za sekundu, protože taková energie už dokáže vymílat spáry v cihelném zdivu a postupně vést k destrukci. V teorii existují i „limitní návrhové rychlosti“ až kolem deseti metrů za sekundu, ale to už se týká spíše jiných materiálů (trubní vedení, kamenina a podobně), nikoli historických cihelných profilů.
Materiál rozhoduje: cihly, které drží, a čedič, který chrání dno
Když se člověk podívá na historické zdivo stok, překvapí ho jedna věc: po více než sto dvaceti letech jsou cihly pořád „na svém místě“. V rozhovorech zaznívá vysvětlení: používají se tzv. kanalizační cihly z vonivky, dvakrát pálené, s vysokou pevností a odolností vůči chemickému působení odpadních vod.
Jenže největší problém není to, co je nad vodou. Kritická je část, kde voda proudí pořád: dno profilu, špička vejčité stoky. Tam totiž 24 hodin denně, 7 dní v týdnu protéká voda s pískem a abrazivem, které postupně „brousí“ povrch jako smirkový papír.
Proto dnes přichází na řadu moderní sanace: dno se vykládá čedičovými tvarovkami či žlaby, které:
- minimalizují počet podélných spár,
- odolávají obrusu,
- chrání konstrukci v místě běžného průtoku.
Cíl je jasný: aby sanace vydržela dalších minimálně sto let.
Shybka pod Vltavou: 174 metrů pod řekou a oprava, která se poznala podle ryb
Jedním z nejsilnějších momentů přepisu je historka z konce osmdesátých let: na čistírnu prý začaly přitékat ryby. Zní to skoro neuvěřitelně, ale pro odborníky to byl jasný signál – někde se do kanalizace dostává voda z Vltavy.
Podezření padlo na shybku pod Vltavou: přechod, kterým kmenová stoka A překonává řeku. V přepisu zaznívá, že jde o dvě litinové trouby DN 1000, délka kolem 174 metrů. Potrubí zkorodovalo, voda z řeky začala natékat dovnitř – a bylo nutné rozhodnout, jak opravit něco, co je pod řekou.
Výsledkem byla technologická premiéra: kolem roku 1991 se použila bezvýkopová technologie rukávcování (inverzní vložkování), vůbec jedna z prvních aplikací v Česku. Potrubí dostalo pryskyřičnou vložku, která ho utěsnila a prodloužila životnost – i za cenu zmenšení světlosti (v přepisu zaznívá údaj přibližně kolem 934 mm).
Letenský tunel a „výtoková komora“ pod Stalinem
Jakmile stoka A překoná Vltavu, pokračuje dál do hluboko uloženého systému pod Letnou. V rozhovorech zaznívá popis konkrétního místa: výtoková komora schybky stoka A pod Letnou – obrazně „pod kyvadlem“, tedy v prostoru, který lidé znají jako okolí bývalého Stalinova pomníku.
Odtud navazuje letenský tunel dlouhý zhruba 1,2 kilometru. Je popisován jako vejčitý profil s rozměry přibližně 1,8 metru na šířku a 2,6 metru na výšku a s kapacitou kolem pěti kubíků za sekundu. Tunel vyúsťuje směrem ke Stromovce, odkud cesta vody pokračuje směrem k čistírně.
Povodně a dvě pásma: proč jsou některé stoky „výš“
Zajímavý detail, který laikovi najednou otevře povodňovou logiku systému, je rozdělení na dvě „úrovňová pásma“. V historických mapách jsou stoky rozlišeny barvami – a v přepisu zaznívá, že jde mimo jiné o protipovodňové řešení. Některé stoky jsou vedeny zhruba o 2,5 metru výš než jiné. Smysl je praktický: při zvýšené hladině Vltavy se uzavírají výpustky do řeky a systém má fungovat tak, aby se voda nedostávala zpět do stok.
Je to ukázka myšlení, které šlo daleko dopředu – i když ani největší vizionář nedokázal spolehlivě předpovědět extrémy, jaké Praha zažila například při povodni v roce 2002. Přesto je princip dvou pásem jedním z důkazů, že kanalizace nebyla navržena „na krátko“, ale s respektem k řece i rizikům.
Údržba dnes: roboty místo lidí, ale do velkých profilů se pořád musí
Historicky se stoky proplachovaly jednoduchým, ale chytrým trikem: v pravidelných vzdálenostech byly uzávěry (litinová „vrátka“), za nimiž se zvedla hladina. Když se uzávěr otevřel, vznikla vlna, která strhla nánosy ze dna.
Dnes se údržba dělá moderněji – proplachovacími vozy, kamerovými roboty, technikou, která snižuje potřebu vstupovat do podzemí. Jenže u velkých průchozích profilů platí jedno: některé věci stále vyžadují člověka. Průzkum, sanace, kontrola – to všechno zůstává kombinací techniky a práce lidí, kteří kanalizační síť udržují v chodu.
Od historické stoky k dnešku: pět tisíc kilometrů pod Prahou
Historická část je jen začátek. V přepisu zaznívá, že dnešní pražská kanalizační síť má téměř pět tisíc kilometrů, včetně přípojek. Odvodňuje území s více než 1,4 milionu trvale žijících obyvatel a voda je vedena sedmi kmenovými stokami. Zmiňuje se i největší z nich – kmenová stoka K, která odvodňuje oblasti včetně Jižního Města a má v některých úsecích profil 3,6 metru, tedy rozměr, který je přirovnáván k tunelu metra.
Ať už se člověk dívá na historii nebo současnost, vychází z toho jeden společný závěr: kanalizace je pro město něco jako nervový systém. Není vidět, ale bez něj se život zastaví.
Proč je to důležité i dnes
Na téhle reportáži je nejpůsobivější, že nestaví jen na nostalgii. Ukazuje, že dobrá infrastruktura je kombinace tří věcí: správného tvaru, správné rychlosti a správného materiálu. A také dlouhodobé odpovědnosti: systém postavený pro další generace nefunguje sám od sebe. Funguje, protože ho někdo měří, sleduje, opravuje a vymýšlí, jak ho udržet v provozu dalších sto let.
Praha má pod nohama podzemní dílo, které v sobě spojuje historii, hydrauliku, stavebnictví i moderní technologie. A možná je to jedna z nejlepších připomínek toho, že opravdové zázraky města nejsou vždycky na věžích a fasádách. Často jsou tam, kde je nevidíme – v místech, kudy odtéká voda.
