Čistá voda je samozřejmost, nad kterou se málokdo zamýšlí. Otočíme kohoutkem – a teče. Odpadem mizí, aniž bychom se ptali, co se s ní děje dál. Jenže právě to, co se děje dál, se má v Evropě v příštích letech zásadně změnit. A nebudeme to sledovat jen jako diváci. Změna se dotkne každého z nás – finančně.
Na konferenci o vodárenství na Seči jsme mluvili s agrárním analytikem a vodohospodářským expertem Petrem Havlem. Téma? Nová evropská směrnice o čištění městských odpadních vod, která vstoupila v platnost a začne se postupně zavádět v celé Evropské unii, včetně České republiky.
Cíl je jasný – zlepšit kvalitu vypouštěné vody. Nejen snížením klasických znečišťujících látek, jako je dusík nebo fosfor, ale i odstraněním nových typů nečistot. Těmi jsou například rezidua léčiv, hormonů, čisticích prostředků nebo dalších mikropolutantů, které dosud často zůstávaly v odpadní vodě i po vyčištění. V konečném důsledku to znamená – více technologií, větší čistota, ale také obrovské náklady.
Kolik to bude stát? Podle Havla jde o investice v řádu několika desítek miliard korun, což je částka, která může být srovnatelná i s výstavbou jaderné elektrárny. A otázka, kdo to zaplatí, má jednoznačnou odpověď – především spotřebitel. Náklady se totiž přenesou do cen vodného a stočného, tedy do pravidelných plateb, které hradíme všichni. Ceny vody porostou. Ne skokově hned, ale postupně a nevyhnutelně.
Co je ale možná ještě důležitější – tato změna nebude dopadat na všechny stejně. Velké vodárenské společnosti jsou na tom relativně dobře. Mají větší kapacity, stabilní příjmy, technické zázemí i možnosti investic. Mnohem horší je situace u menších provozovatelů – často obcí nebo svazků obcí, které provozují vlastní malé čistírny odpadních vod. Právě tyto menší subjekty mají před sebou obrovskou výzvu – kde vzít peníze, jak zvládnout složité moderní technologie a jak vše zorganizovat? Podle Havla by jedním z řešení bylo větší spojování těchto menších provozovatelů do větších celků, které by umožnily sdílení nákladů i odborného know-how. Dnes je sektor podle něj příliš roztříštěný – „atomizovaný“ – a právě to se teď může ukázat jako slabina.
Zajímavou kapitolou jsou i farmaceutické firmy, které by se podle původního návrhu Evropské komise měly na těchto nákladech podílet – protože právě ony vyrábějí látky, které pak končí v kanalizaci. Jenže tyto firmy se brání a podaly proti této povinnosti žalobu. Pokud uspějí, zůstane celá finanční zátěž na bedrech obcí, vodáren – a tím pádem i obyvatel.
A pak je tu ještě jedna rovina, kterou si málokdo uvědomuje – dešťová voda. Když zaprší, spadne čistá voda z nebe. Jenže ta pak steče po ulicích, silnicích a chodnících, nabere špínu a skončí v kanalizaci. Tam se musí čistit stejně jako splašková voda, což stojí další peníze. Přitom by mnohdy stačilo vybudovat oddělené kanalizační systémy, kde dešťová voda půjde jinudy – například rovnou do přírody, do retenčních nádrží nebo do půdy. I tohle bude součástí modernizace, kterou směrnice předpokládá. A i to bude něco stát.
Abychom ale nekončili příliš dramaticky – změna nepřijde ze dne na den. Směrnice má dlouhý implementační plán, počítá se s přechodným obdobím až 20 let, během kterého by se měla infrastruktura přizpůsobit. Nejvíce času mají malé obce, ty největší hráče čekají povinnosti dříve. Jenže, jak říká Petr Havel, pokud nezačneme dnes, můžeme později zjistit, že je už pozdě. Náklady porostou, technologie bude nutné nakoupit, odborníci budou chybět.
Celkově jde o jednu z největších výzev pro české vodohospodářství za poslední dekády. Výzvu, která má smysl – lepší kvalita vody a ochrana přírody jsou důležité. Ale zároveň výzvu, která bude bolet. A která si zaslouží, aby o ní lidé věděli. Protože účtenka za čistější vodu nakonec přijde každému z nás.
