Změna klimatu, povodně, sucho a otázka, zda bude v budoucnu dost vody. Právě tato témata dnes rezonují odbornými debatami i veřejným prostorem. Jaká je ale realita z pohledu správců vodních toků? Hostem studia e-vodárenství byl generální ředitel Povodí Labe Marian Šebesta, který přinesl střízlivý a daty podložený pohled na to, co nás v oblasti vodních toků skutečně čeká.
Jedním z mála faktů, které lze dnes jednoznačně změřit, je dlouhodobý pokles odběrů povrchové vody. Na území spravovaném Povodím Labe došlo za posledních patnáct let k výraznému útlumu – a to napříč téměř všemi typy odběrů. Největší propad se týká vody využívané pro chlazení parních turbín. Zatímco dříve tyto odběry dosahovaly sta procent, dnes jsou na úrovni přibližně šestnácti procent. S postupným útlumem uhlí a změnou energetiky se dá očekávat jejich další pokles.
Podobný trend je patrný i u ostatních odběrů, kde se za patnáct let snížily zhruba o čtyřicet procent. Tento vývoj je dlouhodobý a stabilní. Z pohledu správce vodních toků to znamená paradoxní situaci – zatímco se často mluví o nedostatku vody, v realitě po ní klesá poptávka. A to natolik, že Povodí Labe nemuselo v posledních letech nikde omezovat odběry povrchové vody.
Otázkou budoucnosti tak není akutní nedostatek vody v tocích, ale spíše to, jak se bude vyvíjet její využívání. Zatímco závlahy mohou v některých regionech mírně růst v závislosti na infrastruktuře, průmyslové odběry podle všeho dál klesat budou. Vodárenský sektor pak zůstane spíše stabilní. Skutečnou výzvou se ale stává zásobování pitnou vodou.
Povodí Labe spravuje pět až šest vodárenských nádrží, které prošly testováním z hlediska očekávaných klimatických změn. Nejcitlivější se ukazuje nádrž Vrchlice, klíčový zdroj pitné vody pro Kutnohorsko. U této nádrže jsou možnosti dalšího zefektivnění omezené a do budoucna bude nutné hledat nová řešení. Jinde se však prostor pro zlepšení našel.
Příkladem je vodárenská nádrž Josefův důl v Jizerských horách, kde se podařilo připravit projekt převodu vody. Ten umožní výrazně rozšířit povodí, z něhož voda do nádrže přitéká. Stavba už má stavební povolení a ukazuje jednu z cest, jak reagovat na klimatickou změnu bez nutnosti okamžité výstavby nových přehrad. Právě zefektivnění stávajících vodních děl je podle Mariana Šebesty často rychlejší a realističtější cestou.
„Ne vždy je nutné stavět nové přehrady. Často je efektivnější zlepšit fungování těch stávajících.“
marián šebesta, povodí labe
Debata o nových přehradách se po povodních v roce 2024 znovu dostala do popředí. Podle generálního ředitele Povodí Labe ale nejde o jednoduché řešení jedním velkým projektem. Klíčová je především práce s reálnými potřebami vody v budoucnu. Ty je nutné odborně stanovit, zpřesňovat a pravidelně aktualizovat. Teprve na základě těchto dat lze rozhodnout, zda stávající kapacity postačí, nebo zda bude nutné uvažovat o nových vodních dílech.
Výstavba nových nádrží navíc naráží na komplikace spojené s vlastnictvím pozemků. Tyto problémy ale nejsou specifické pouze pro vodní stavby – týkají se celé infrastrukturní výstavby. Povodí Labe má v tomto směru dlouhodobé zkušenosti. Od roku 1997 připravilo desítky staveb, včetně suchých nádrží a liniových opatření. Klíčové se přitom ukazuje, aby byly projekty schváleny jako veřejně prospěšné stavby – ať už z hlediska protipovodňové ochrany nebo zásobování vodou.
V krajních případech, kdy se nepodaří dosáhnout dohody se všemi vlastníky, může dojít i k vyvlastnění. Takový postup byl v poslední době použit například u suché nádrže Třín, která je dnes největší rozestavěnou suchou nádrží v působnosti Povodí Labe. Přestože je tento krok vždy citlivý, umožnil pokračovat ve stavbě, která má zásadní význam pro ochranu území před povodněmi.
Jak zaznělo ve studiu e-vodárenství, debata o vodě není otázkou jednoho volebního období. Pokud se bavíme o přípravě na horizontu dvaceti, třiceti nebo čtyřiceti let, je podle odborníků správné tyto diskuse vést už dnes. Nejde totiž jen o vodní díla, ale o dlouhodobou bezpečnost zásobování vodou v měnícím se klimatu.
