Evropa už rozhodla. Směrnice o čištění městských odpadních vod je na stole a členské státy musí během několika měsíců připravit konkrétní plán, jak ji uvedou do praxe. Co to znamená pro Českou republiku, vysvětluje ve studiu iVodárenství odborník na evropskou vodárenskou politiku Ondřej Beneš.
„Povrchové vody v létě tvoří hlavně odpadní voda.“
Tak otevřeně mluví Ondřej Beneš, člen představenstva EurEau, když popisuje, proč vůbec evropská směrnice o čištění městských odpadních vod vznikla. Řeky v letních měsících často netečou díky prameništi, ale díky čistírnám. „Přiznejme si to. Mnohé naše vodní toky by bez nich neměly v létě žádný průtok,“ říká Beneš.
Nová směrnice, která nyní vstupuje do implementační fáze, si klade ambiciózní cíle. Nejde už jen o to, kolik znečištění z vody odstraníme, ale také o to, za jakou cenu a s jakou energetickou efektivitou.
Co směrnice přinese?
Z pohledu Beneše je největším úskalím finanční náročnost implementace. „Mluvíme o stovkách miliard korun v horizontu 20 let,“ upozorňuje. Ačkoli směrnice stanovuje jednotná pravidla pro celou EU, detaily implementace – například vymezení citlivých území nebo požadavky na mikropolutanty – si určují jednotlivé státy. A právě zde vzniká prostor pro chyby i přehnanou horlivost.
„Už jsme si zažili období, kdy jsme si dávali přísnější podmínky, než požadovala Evropa. Dnes ale věřím, že budeme realističtější,“ říká Beneš a doufá v racionální přístup českých politiků. Času však není nazbyt – ze 30měsíční lhůty zbývá už jen 26.
Směrnice není jen o vodě, ale i o energii
Jedním z nejzajímavějších aspektů nové legislativy je důraz na energetickou soběstačnost čistíren odpadních vod. Lze vůbec provoz, který je technicky i energeticky náročný, provozovat s nulovou energetickou bilancí – nebo dokonce s přebytkem?
„Ano, dá se to. V Evropě jsou příklady, kde to funguje – a máme i českou inspiraci. Třeba čistírna v Plzni je velmi pokročilá,“ říká Beneš. Klíčem je využití bioplynu z kalového hospodářství a odpadního tepla. Odpadní voda totiž nenese jen nečistoty, ale i teplo – a to je energie, kterou lze znovu využít, například v centrálních systémech zásobování teplem, jak to dělá Dánsko.
Malé čistírny jako problém. A česká specialita jménem „atomizace“
Zatímco u velkých čistíren (pro 150 000 obyvatel a více) je dosažení energetické soběstačnosti reálné, malé aglomerace mají problém. Čistírna pro 10–20 tisíc obyvatel se jen těžko dostane na nulovou bilanci.
A právě tady narážíme na typicky český problém – roztříštěnost vodárenského sektoru. Podle Beneše má průměrný vlastník vodárenské infrastruktury v ČR pouhých 14 zásobovaných obyvatel. „To je v evropském měřítku naprosto výjimečné. Nemáme konkurenci,“ konstatuje.
Řešením je sjednocování a slučování provozů – tedy spojování malých systémů do větších celků. Jenže to naráží na silný odpor. „Každý chce mít tu svoji vodu. Překonat tuto mentalitu je velká výzva. A stát by měl hrát aktivní roli v tom, aby snižoval počty vlastníků a provozovatelů,“ říká Beneš.
Co z toho plyne pro běžného občana?
Zásadní otázka pro veřejnost zní: zaplatíme za to více? Podle Beneše záleží na tom, jakým způsobem bude Česko směrnici implementovat. Každé rozhodnutí, kde zpřísnit nebo kde být efektivní, může výsledné náklady ovlivnit.
Ač se směrnice přímo netýká zemědělství ani průmyslu, dopady pocítí i tyto sektory, protože jsou často připojeny na veřejnou kanalizaci. Očekává se tedy další vlna regulací, která do hry přinese i tlak na omezení vypouštění nebezpečných látek.
Evropa mění směr. Česko se musí rozhodnout
Směrnice o čištění městských odpadních vod je důležitý krok k ochraně vodních toků a efektivnímu hospodaření s odpady i energií. „Je to šance, jak proměnit vodárny z čističek na energetická centra,“ říká Beneš.
Ale bude to drahé. A bude to chtít změnu přemýšlení – od obcí, provozovatelů i politiků. „Můžeme to zvládnout. Ale musíme spolupracovat, spojovat se a přemýšlet dál než za volební období,“ uzavírá Ondřej Beneš.
