Za poslední dekády Češi skutečně vodou šetří — a ne málo. V roce 1989 činila průměrná fakturovaná spotřeba vody na osobu více než 170 litrů denně. Dnes se dostáváme ke zhruba polovině — 88,3 litru denně (údaj pro rok 2024). Tento posun je výsledkem změn životního stylu, úsporných spotřebičů, vyšší společenské citlivosti k vodě a často i cenové motivace.
Přesto se ale voda stává — paradoxně — dražší. Jak to? Odpověď spočívá v ekonomice vodárenské infrastruktury — a ve fixních nákladech, které se v průběhu let nezmenšily, spíše naopak rostou.
Náklady se nerozdělí — jen se přepočítají
Rozvod vody, její čištění, provoz kanalizací, údržba potrubí, modernizace sítí — to vše jsou náklady, které snižující se spotřeba nijak neuberá. Sítě zůstávají rozlehlé a náročné na provoz. Ve skutečnosti celková délka veřejné vodovodní sítě vzrostla — udržet ji, opravovat, modernizovat: to něco stojí.
Jenže když domácnosti vodu používají méně, tím méně metrů krychlových prodají — a přesto musí operátoři uhradit stejné (nebo vyšší) fixní náklady. Pokud by cenu drželi jen podle množství prodané vody, provoz by ztrácel smysl. Proto se náklady musí rozpočítat na menší objem — a jednotková cena (tj. cena za kubík) logicky roste. Tento princip v odborných komentářích označují jednoduše: „na menší množství vody dopadnou stejné náklady“.
Navíc k tomu přistupují další tlaky: inflace, rostoucí ceny energií (elektřina, chemie, provoz čistíren), modernizační investice, legislativní nároky na kvalitu a čištění vody, údržba zázemí a sítí, mzdové náklady — vše, co v minulosti bylo buď zanedbáváno, nebo státem subvencováno, dnes dopadá plně na provozovatele.
Drahá součást ‚vodné + stočné‘ — a tlak na spotřebitele
Cena vody, kterou platíme, se skládá z dvou hlavních složek: vodné (cena za dodání pitné vody) a stočné (cena za odvedení a čištění odpadní vody). K tomu přistupují daně, provozní režie, amortizace sítí a investice.
Tento paradox — méně spotřeby, vyšší ceny — je důsledkem struktury nákladů: většina z nich je fixní, nezávislá na tom, kolik vody doma vypijete. A když se spotřeba rozdělí na menší objem, cena na jednotku (kubík) stoupá.
cena vody
Zejména v posledních letech vzrostly náklady provozovatelů — a snižující se množství prodané vody nutí tyto náklady přepočítat na menší objem vody. Výsledkem je, že cena za kubík roste, i když – paradoxně – spotřeba klesá.
To se projevuje v reálných datech: voda v Česku zdražila od počátku 90. let výrazně — někde až stonásobně či vícenásobně.
Úspory vody ≠ úspory peněz (ne nutně)
Pro domácnosti to znamená nepříjemný paradox: i když doma berou méně vody — protože sprchují spíš krátce, myjí se šetrněji, používají úsporné spotřebiče — úspora nemusí být tak velká, jak by čekaly. Jednotková cena vody je vyšší.
Navíc klesající spotřeba nerovná se nižší výdaje vodárenským firmám — ty stále musí zajistit, aby voda tekla do kohoutků, byla kvalitní, kanalizace fungovala a investice do sítí byly hrazeny. Tyto fixní náklady se jednoduše rozpočítávají na menší objem vody.
Je to jako když domácnost platí nájem za dům — i když v bytě tráví méně hodin, nájem se nekrátí. U infrastruktury je to podobné: síť je tu pořád.
Co to znamená pro budoucnost: tlak, dilema i nutnost investic
Tendence k šetření a k úsporám vody jsou dlouhodobé — a obecně pro životní prostředí zdravé. Snižují nároky na zdroje, omezují odpadní vody, napomáhají ekologičtějšímu způsobu života. Jenže z hlediska ekonomiky vodárenského provozu vytvářejí dilema: jak udržet kvalitu a dostupnost vody, aniž by cena dramaticky rostla?
Pro provozovatele to znamená nutnost zefektivnit provoz, snížit provozní náklady, možná inovovat technologie, omezit úniky, ale i hledat finanční model — zda má být voda nadále vnímána jako veřejná služba (s minimálním ziskem), nebo jako obchodní komodita.
Pro domácnosti to znamená, že úspora vody je správná nejen ekologicky, ale i racionálně — jen možná ne vždy výrazně uleví peněžence. Spotřeba klesá, ale cena na kubík roste.
Závěr
Úbytek spotřebované vody v domácnostech o více než polovinu za necelých čtyřicet let je bezesporu pozitivní signál — jak pro životní prostředí, tak pro udržitelné hospodaření s vodou. Ale ekonomicky to pro vodárenský provoz znamená tvrdou realitu: náklady ostávají, ba rostou, a je třeba je pokrýt. Proto dochází ke zdražování vody.
Tento paradox — méně spotřeby, vyšší ceny — je důsledkem struktury nákladů: většina z nich je fixní, nezávislá na tom, kolik vody doma vypijete. A když se spotřeba rozdělí na menší objem, cena na jednotku (kubík) stoupá.
