Voda se už dávno nestala jenom tématem povodní. Na konferenci Vodní toky 2025 zaznělo jasně: voda je životní zdroj, krajinný prvek i rizikový faktor – všechno v jednom. A zatímco povodně se naučili odborníci číst, analyzovat a zčásti i předvídat, mnohem větší výzva je teprve před námi. Je jí nedostatek vody – sucho.
Ředitel společnosti VRV Jan Cihlář připomíná, že budoucnost vodních toků a vodního hospodářství není jen otázkou techniky, ale především společenského rozhodnutí a veřejné podpory. „Pokud nebude veřejnost na naší straně, nezrychlíme přípravu ani výstavbu vodních děl, která dnes trvají i pětadvacet let,“ říká.
Velké nádrže, retenční plochy, revitalizovaná koryta, přírodě blízká opatření i klasické přehrady – to všechno jsou dílky jedné skládanky. Učíme se vodu zadržovat, zpomalit její odtok, použít ji, když je jí málo, a zároveň ji bezpečně odvést, když jí je příliš. Problém ale není jen v legislativě, jak by se mohlo zdát. Je především v pochopení.
„Pokud nebude veřejnost na naší straně, nezrychlíme výstavbu vodních děl. A ta jsou dnes klíčová.“
Jan cihlář, vrv
Voda už není jen „něco, co teče podél vesnice“. Je to systém – krajina, města, přehrady, potoky, domácnosti i průmysl. Všechno propojené. „Nemůžeme čekat, až nastane problém. Musíme veřejnosti vysvětlovat, proč tyto stavby mají smysl, jak fungují a proč je potřebujeme pro naši budoucnost,“ zdůrazňuje Cihlář.
Zásadní posun přichází i myšlenkově: Vodu už nechceme jen „zkrotit“. Chceme se s ní naučit žít. Přizpůsobit se. A kombinovat technická řešení s těmi přírodními.
Povodně umíme předvídat. Bojíme se ale sucha, které přichází pomalu, ale zanechává hlubší stopy – ve vodovodech, v krajině, v zemědělství i v kvalité vody pro každodenní život. A právě propojení vodního hospodářství a krajiny bude podle odborníků tématem dalších let.
