Na první pohled to vypadá jako drobná změna v zákoně. Zemědělci by už nemuseli povinně hlásit, jaké přípravky na ochranu rostlin používají na velkých plochách. Méně papírování, méně formulářů, méně klikání v online systémech. Jenže v zákulisí téhle debaty nejde o administrativu. Jde o vodu. O tu, která teče do našich domácností každý den.
Agrární komora a část zemědělské veřejnosti prosazují zrušení povinnosti hlášení u hospodaření na rozsáhlých výměrách. Tvrdí, že systém zatěžuje farmáře hlavně v hlavní vegetační sezóně a že se z jedné povinnosti stala složitá byrokratická překážka. Vodárny, ekologové i část odborné veřejnosti ale namítají, že právě tyto záznamy jsou jedním z mála funkčních nástrojů, jak v krajině udržet přehled o tom, co se skutečně dostává do půdy — a co může skončit ve vodě.
„V okolí nádrže Želivka, klíčového zdroje pitné vody pro Prahu a Středočeský kraj, běží pilotní projekt, v jehož rámci zemědělci hlásí použití přípravků do čtyřiadvaceti hodin po aplikaci. Výsledkem je zhruba čtvrtinový pokles spotřeby chemických látek — ne kvůli zákazům, ale díky vědomí, že nad používáním existuje dohled.“
povodí vltavy
Že nejde o teoretickou hrozbu, ukázaly případy z Olomoucka. Tam byly některé zdroje pitné vody kontaminovány natolik, že je nebylo možné technologicky upravit na pitnou. Voda sice dál tekla, ale už ji nebylo možné bez rizika pít. Příběh, který se dostal až do celostátních médií, se stal varováním pro všechny, kdo mluví o „zbytečné kontrole“.
Mezitím se v jedné z nejcitlivějších oblastí republiky testuje jiný přístup. V okolí Švihova – nádrže Želivka, která je klíčovým zdrojem pitné vody pro velkou část Středočeského kraje a Prahy, běží pilotní projekt pod vedením Povodí Vltavy a za podpory Ministerstva zemědělství. Zemědělci zde dobrovolně hlásí použití přípravků do čtyřiadvaceti hodin po aplikaci. Za zapojení do systému dostávají finanční kompenzaci a technickou podporu. Výsledek? Spotřeba chemických látek v zapojených oblastech podle dostupných dat klesla přibližně o čtvrtinu. Ne kvůli zákazu, ale proto, že se s používáním začalo zacházet opatrněji a s vědomím, že má dohled.
Vodárny k tomu přidávají širší pohled. Česká republika je často označována jako „střecha Evropy“ — místo, odkud voda odtéká do několika velkých evropských povodí. Každá látka, která se dostane do půdy a vody, tak nekončí jen v jednom regionu, ale může ovlivnit celé toky dál za hranicemi.
Do debaty navíc vstupují i výrobci chemických přípravků. Jejich postoj je pro mnohé překvapivý: přísná evidence je podle nich v jejich vlastním zájmu. Jasná pravidla a dohled totiž brání dovozu nelegálních a neschválených látek ze zahraničí a chrání trh před „šedou chemií“, která se do systému dostává bez kontroly a bez odpovědnosti.
Zemědělci ale upozorňují na rozdíl mezi tím, co se odehrává na poli, a tím, co se objevuje v tabulkách. Mluví o tom, že některé jízdy techniky a některé aplikace se vykazují jinak, než jak skutečně proběhly. A právě tady se objevuje nepříjemná otázka: pokud se něco neobjeví v systému, kde se to objeví doopravdy? V půdě? Ve spodních vodách? Nebo až v kohoutku v kuchyni?
Celý spor tak není jen o formuláře a povinnosti. Je o důvěře. O tom, jestli chceme mít přehled o tom, co se dostává do krajiny, nebo jestli jsme ochotni spoléhat na to, že všechno zůstane tam, kde to bylo použito. A že se nikdy nestane, že se odpověď na tuhle otázku objeví až ve sklenici vody na našem stole.
