Na konferenci Vodní toky 2025 zaznělo jedno sdělení, které se opakovalo napříč odbornými vystoupeními: klimatická změna už není něco, co nás čeká, ale něco, co se děje právě teď. A české řeky na to reagují viditelně. „Musíme se vodě přizpůsobit, ne s ní bojovat,“ říká generální ředitel Povodí Vltavy Petr Kubala, který ve studiu iVodárenství popsal, co nás čeká v příštích letech.
Letošní rok ukázal, že pocit deštivého léta ještě neznamená dostatek vody. Především v povodí Vltavy byly průtoky na mnoha tocích vůbec nejnižší v historii měření. Řeky se dostaly pod deset procent běžných měsíčních průměrů a některé profily překonaly absolutní minima. Situace se promítla i do zásob vody v nádržích, přesto se díky robustní kapacitě Vltavské kaskády podařilo doplnit dolní úseky Vltavy a Labe o více než sto třicet milionů kubíků vody. Bez této akumulované zásoby by ekosystémy i zásobování vodou čelily mnohem horšímu scénáři.
Jenže ne všude máme Orlík. Většina českých nádrží má násobně menší objemy a tlak na vodní zdroje roste. Proto se těžiště vodohospodářské strategie přesouvá k tomu, co rozhoduje o budoucí vodnosti toků nejvíc: zadržet vodu v krajině. Nejde jen o revitalizace řek, ale o celou škálu opatření — od změn způsobu hospodaření na půdě přes drobné retenční prvky až po obnovu mokřadů. Právě tyto zásahy pomáhají doplňovat zásoby podzemních vod, ze kterých řeky v době sucha žijí.
„Na povodeň se připravit nedá, ale můžeme zmírnit její následky.“
Petr kubala, povodí vltavy
Někde však krajina sama o sobě nestačí. V lokalitách, kde to geologie dovolí, vznikají projekty jako převod vody z Nechranické nádrže do povodí Rakovnického potoka nebo plánovaná nádrž Krydy pro závlahy a nadlepšování průtoků. A v budoucnu se Česká republika zřejmě nevyhne ani výstavbě dalších vodárenských nádrží — nejen kvůli pitné vodě, ale i kvůli energetice a průmyslu.
Zásadním tématem je zároveň příprava na povodně. Jak Kubala připomíná citací profesora Broži: „Na povodeň se nedá připravit. Každá je jiná.“ Můžeme však budovat opatření, která zmírní jejich následky. Současná kombinace technických bariér a přírodě blízkých opatření se osvědčuje — naposledy při povodni v roce 2024 v jižních Čechách, kde oba přístupy fungovaly v nečekaně silné synergii.
To vše ale vyžaduje společenskou shodu a odvahu rozhodovat. Některé projekty závisí na tom, zda je chce sama obec. Když se změní vedení, mohou se změnit i priority. Přitom voda se ptát nebude — jde si svou cestou. A jak připomíná Petr Kubala v závěru rozhovoru: „Bez vody to nepůjde.“ Ať už půjde o řeky, přírodu, průmysl, zemědělství nebo nás samotné.
