Když se mluví o vodě, většina lidí si představí přehrady, potoky nebo velké řeky. Ale voda je mnohem víc než jen tok mezi břehy – je to živý organismus krajiny. A právě na to upozorňuje František Pelc, ředitel Agentury ochrany přírody a krajiny. Podle něj nás nečeká jednoduchá budoucnost, ale velká výzva: umět vrátit vodu do krajiny tak, aby s ní dokázala komunikovat. Nestačí stavět jen technická díla, jako jsou přehrady nebo nádrže. Potřebujeme kombinovat klasické vodohospodářské stavby s přírodě blízkými opatřeními – mokřady, revitalizací toků či obnovou niv, aby krajina fungovala jako houba, která umí vodu zadržet, pustit nebo přirozeně zpracovat.
Dlouhá desetiletí jsme byli přesvědčeni, že voda je něco, co je třeba držet na uzdě. Narovnali jsme koryta, izolovali řeky od okolní krajiny a věřili, že to je nejbezpečnější cesta. Klimatická změna nám ale ukázala, že tento přístup je nedostačující. Když voda v krajině nemá prostor, nevsakuje se, nezdržuje se – a pak často buď chybí, nebo přichází v ničivém nárazovém množství. Přitom právě propojení toků s krajinou, obnova meandrů, mokřadů a přirozených břehů vytváří rovnováhu, která chrání před suchem i povodněmi.
„Nebudeme-li vodě dávat prostor v krajině, bude nám buď chybět, nebo ničit.“
FRANTIŠEK PELC, ředitel aopk
Velkou výzvou nejsou jen technické řešení, ale i lidské dohody. Limitem bývá vlastnické právo, územní plánování, dlouhé schvalovací procesy a někdy i konzervativní pohled na využití půdy. Podle Františka Pelce ale přichází změna. Stále více odborníků i obcí chápe, že adaptace na nové klimatické podmínky není souboj techniky proti přírodě, ale hledání jejich chytrého propojení. Projekty, jako jsou například připravované Nové Hřbinovy, ukazují, že i na omezeném prostoru lze skloubit přehradu, mokřady, revitalizace toků a další opatření, která zvyšují stabilitu krajiny.
V České republice jsme za poslední dvě století zkrátili délku vodních toků až o třetinu. Zjednodušili jsme krajinu natolik, že voda nemá kde přirozeně zpomalit, rozlít se, vsáknout. A právě to je bolest, kterou dnes začínáme vnímat. Vrátit krajině její funkce ale neznamená vracet se do minulosti. Jde o moderní přístup, který kombinuje technologie, krajinné plánování, ekologii i vodohospodářství.
Budoucnost našich řek a potoků nebude o jednom kouzelném řešení. Bude to cesta, ve které technická díla doplní mokřady, renaturace toků, výsadby zeleně a chytré využívání půdy. A hlavně – bude to řešení, které musí vznikat ve spolupráci. Voda není problém, který vyřeší jen jeden resort nebo jeden úřad. Voda je pro všechny – a právě proto musíme její cestu zpět do krajiny hledat společně.
