„Voda patří lidem.“ To je heslo, které v posledních letech rezonuje napříč Evropou. Téma remunicipalizace vodárenských služeb, tedy návratu správy vody z rukou soukromých firem zpět pod městské nebo obecní podniky, získalo silný morální i politický náboj. V mnoha případech se tím sleduje spravedlnost, transparentnost nebo snaha o nižší ceny. Jenže představa, že návrat vody pod veřejnou správu automaticky přinese lepší služby, nižší ceny a větší ekologii, je často zjednodušená.

Zajímavý pohled na věc přináší srovnávací studie případů Paříže a Neapole – dvou evropských měst, která se vydala stejnou cestou, ale dorazila do úplně jiného cíle. Co se v nich stalo a co si z toho můžeme odnést?

PAŘÍŽ – ÚSPĚCH S HVĚZDIČKOU, ALE NE BEZ CHYB

Paříž se rozhodla převzít zpět kontrolu nad svými vodárnami v roce 2009. Tehdy vypršely smlouvy se dvěma giganty – Veolií a Suezem – a město se rozhodlo smlouvy neprodloužit. Místo toho vytvořilo veřejnou společnost Eau de Paris (EdP). Celý proces byl rychlý, technicky zvládnutý a dobře připravený.

A výsledky? Impozantní:

• Město ušetřilo přes 60 milionů eur ročně na provozních nákladech.
• Až 75 % zisku EdP bylo investováno zpět do vodovodní infrastruktury a ekologických projektů, například do rozšíření sítě pítíren.
• Zavedl se sociální tarif pro domácnosti s nízkými příjmy.
• Došlo k zásadnímu zlepšení transparentnosti – lidé se mohli snadno dostat k informacím o hospodaření vodáren.

Jenže i tento „učebnicový případ“ měl své trhliny. Město sice slibovalo větší zapojení veřejnosti, ale skutečná občanská participace se nikdy nerozvinula. O rozhodování dál rozhodovala převážně radnice. Z EdP se stal efektivní správce, ale nikoliv demokratická instituce.

Ještě důležitější je ale jiný aspekt: Paříž měla všechny předpoklady k tomu, aby se remunicipalizace povedla. Stabilní politické vedení, dobré zákonné podmínky, profesionální úředníky a rozpočet, který umožnil změny provést.

NEAPOL – IDEÁLY V REALITĚ SELHALY

Podobnou cestou se vydala italská Neapol v roce 2011. Jenže zatímco v Paříži šlo vše jako po drátkách, v Neapoli narazila praxe na tvrdou realitu. Město sice zrušilo dosavadní společnost ARIN a nahradilo ji veřejným podnikem ABC Napoli, ale zdaleka nemělo takové podmínky jako Paříž.

Výsledkem bylo:

• Nová společnost neměla právní ani finanční autonomii – nedokázala se samostatně rozhodovat ani plánovat větší investice.
• Místo rozvoje infrastruktury byly prostředky využívány především na opravy havárií a snižování ztrát vody.
• Ekologické a sociální cíle zůstaly nenaplněné.
• A co je možná největší zklamání – z původního zapojení občanských iniciativ nezbylo nic. Správa vody se opět zúžila na vnitřní byrokratickou záležitost.

Zatímco Paříž ukazuje, co všechno se dá zvládnout, když jsou podmínky příznivé, Neapol ukazuje, jak snadno se dobré úmysly mohou ztratit ve složitém institucionálním a politickém terénu.

LEKCE PRO OSTATNÍ: REMUNICIPALIZACE NENÍ SAMOSPÁSNÁ

Oba případy ukazují, že remunicipalizace není zárukou úspěchu. Není to kouzelné řešení, které stačí „odhlasovat“. Pokud město nemá jasný plán, právní rámec, dostatek odborníků a stabilní vedení, může být výsledek horší než stav předtím.

Zároveň je důležité vnímat, že občanská kontrola a demokratické řízení se nerodí automaticky jen proto, že službu provozuje město a ne firma. Je to něco, co je třeba aktivně budovat a udržovat.

Remunicipalizace může být skvělým nástrojem – ale jen tehdy, když je provedena s rozumem, na základě konkrétní situace a ne jako ideologické gesto. Případ Paříže ukazuje, že to jde. Ale případ Neapole připomíná, že nápady, které zní dobře na papíře, mohou v praxi skončit fiaskem.